Sultanım je turecké slovo, které doslova znamená „můj sultáne“. Je to titul úcty a lásky, který se používá k oslovení někoho, koho si velmi vážíte a koho považujete za vládce svého srdce.
Ve skladbě Mustafa Ceceli používá toto slovo k vyjádření své hluboké oddanosti a lásky k milované osobě, kterou vnímá jako svého „sultána“ – někoho, kdo má nad ním naprostou moc a komu se zcela odevzdává. Je to krásný a poetický způsob, jak vyjádřit intenzivní citovou vazbu.
„Sultanım“ znamená „můj sultáne“ a v písni je to oslovení milované osoby, k níž mluvčí přichází s úplným odevzdáním. Chce se dívat do jejích „Can yakan gözlerini“ [očí, které spalují duši] a nechat se proměnit jejími slovy: „Abu hayat sözlerinle / Gül olup yeşermeye geldim“ [přišel jsem díky tvým slovům života rozkvést jako růže]. Abu hayat je obrazně „voda života“, tedy něco, co člověka probudí a dá mu sílu. Mluvčí se označuje za neúplného člověka, který se chce stát úplným právě u ní. Přirovnává se také k bláznivě zamilovanému slavíkovi, který přilétá na růžovou větev: „Şeyda bülbüller gibi / Gül dalına konmaya geldim“ [jako zamilovaní slavíci jsem přišel usednout na růžovou větev]. Je to nádherně přehnané, ale přesně taková je jeho oddanost.
V refrénu se láska mění v oheň: „Yanar içim / Senden öteye yer yok“ [uvnitř hořím / mimo tebe už není místo]. Mluvčí říká, že nemá žádný majetek kromě vlastního života, a přesto je ochoten se ho vzdát: „Canımdan geçmeye geldim“ [přišel jsem se vzdát svého života]. Prosí: „Kabul et n'olur sultanım“ [přijmi mě, prosím, můj sultáne] a chce „aşkınla yanmaya“ [hořet v tvé lásce]. Ve druhé části se z kamene, hory a půdy chce stát oceánem, z člověka bez lásky chce znovu najít sám sebe. Dokonce přichází od lži k pravdě a jako „yaşayan bir ölü“ [živý mrtvý] chce znovu narodit v srdci milované osoby. Píseň tedy používá velké obrazy proměny, aby ukázala jedinou věc: láska je pro tohoto člověka zároveň záchrana, oheň i úplné odevzdání.