Kaunopuheisuus znamená „výmluvnost“ nebo „krásná řeč“. Je to slovo, které se v běžných písních často nevyskytuje a má hlubší, téměř archaický nádech.
V kontextu písně „Rakas“ se toto slovo používá k popisu nekonečné a možná až přehnané výmluvnosti partnera, která se stala součástí jejich vztahu. Naznačuje, že slova hrála velkou roli, možná až příliš velkou, a přispěla k dynamice, kde jeden byl „klika“ a druhý „závěs“.
Písnička „Rakas“ od Haloo Helsinki! je taková hořkosladká vzpomínka na vztah, který byl skoro dokonalý, ale nakonec se rozpadl. Začíná to pocitem, že láska je tak silná, že pro ni neplatí žádná pravidla: „Se oli sun lämpö jolla mut koukkuun sait / Siihen suureen tunteeseen / Ei koskaan päde lait“ [Bylo to tvoje teplo, kterým jsi mě dostal / K tomu velkému citu / Nikdy neplatí zákony].
Ale pak se to začne kazit. Místo opravování problémů se zpívá „Rakas ollaan vain hiljaa / Ei korjata vuotavaa maljaa“ [Miláčku, jen buďme zticha / Neopravujme tekoucí pohár]. Je to o tom, jak se jeden partner snaží ovládat toho druhého, což je vidět ve větě „Toinen vallan kahvana / Toinen saranapuolen sai“ [Jeden dostal rukojeť moci / Druhý dostal stranu pantu]. A nakonec to končí tím, že všechno umírá, stejně jako motýli, kteří pomalu mizí: „Kaikki katseestaas kuoli / Niin kuolin myös minäkin“ [Všechno z tvého pohledu zemřelo / Tak jsem zemřel i já]. Je to smutné, ale krásné vyjádření konce lásky.