Körpersprache znamená „řeč těla“ a je to zajímavé německé složené slovo: Körper je tělo a Sprache jazyk nebo řeč.
V písni popisuje způsob, jak si dvojice rozumí i bez společného jazyka. I když si nerozumějí slovy, jejich gesta a pohyby vytvářejí vlastní tajnou komunikaci.
Namika v písni „Je ne parle pas français“ vypráví o náhodném setkání v Paříži. Vypravěčka se ztratila, má jen malý kufr a stojí na Champs-Élysées, slavném pařížském bulváru. Osloví ji neznámý člověk francouzsky: „Salut, qu’est-ce que vous cherchez?“ [Ahoj, co hledáte?] Ona odpoví: „Pardon, es tut mir leid, ich kann dich leider nicht verstehen“ [Promiň, je mi líto, bohužel ti nerozumím]. Přesto chce, aby dál mluvil. Jeho slova znějí „irgendwie nice“ [tak nějak hezky], i když jim nerozumí. Je to trochu legrační a zároveň velmi romantické: místo společného jazyka si nakreslí dva šálky kávy na ruku a dorozumívají se pohledy, gesty a úsměvy.
Postupně se z obyčejného setkání stává chvíle, která se nechce skončit. Vypravěčka si všímá jeho dlouhých vlasů, malé jizvy i prachu na džínách. Sdílená cigareta podle ní chutná po „Liberté“ [svobodě] a on vypráví rukama, takže ona „hört zwischen deinen Zeilen“ [slyší mezi jeho řádky], tedy chápe něco i bez slov. Když za městy zapadá slunce a kolem plují lodě, oba si přejí, aby okamžik ještě trval. Mezi tisíci lidí každý mluví s někým jiným, ale jejich vlastní řeč je tentokrát jen pro ně dva. Francouzský refrén je přitom jednoduchý: „Je ne parle pas français, aber bitte red’ weiter“ [Nemluvím francouzsky, ale prosím, mluv dál].