Musa znamená "múza". Je to krásné a poetické slovo, které se v běžné mluvě nevyskytuje tak často, ale v uměleckém kontextu má hluboký význam.
V písni Andrea Bocelli zpívá "È una Musa che ci invita a sfiorarla con le dita" (Je to Múza, která nás zve, abychom se jí dotkli prsty). Zde se "Múza" vztahuje k hudbě samotné, která inspiruje a vede umělce. Je to zosobnění inspirace a kreativity, která dává životu smysl.
Na první poslech bys mohl přísahat, že Andrea Bocelli a Giorgia zpívají o nějaké osudové ženě. Celý text stojí na slově „lei“ (ona), pro kterou oba dýchají: „Vivo per lei da quando sai / La prima volta l'ho incontrata“ (Žiju pro ni od té doby, co jsem ji poprvé potkal). Jenže tahle tajemná múza není člověk. V polovině písně Andrea prozradí, že tou vyvolenou je samotná hudba („la musica“). Přirovnává ji k věrné společnici, která hraje z pokoje osamělého člověka: „Come uno stereo in camera / Di chi è da solo“ (Jako rádio v pokoji někoho, kdo je sám). Giorgia navíc hned v úvodu vtipně uklidňuje posluchače, aby nežárlil, protože hudba patří všem, kdo ji potřebují.
Text se nebojí ani drsnějších metafor, hudba podle nich umí dát ránu do hlavy, která ale ve skutečnosti nebolí: „A volte picchia in testa, ma / È un pugno che non fa mai male“ (Někdy udeří do hlavy, ale je to rána, co neublíží). Bocelli mluví o tom, jak kvůli ní cestuje z města do města a zpívá své tóny přes klavír, zatímco Giorgia doplňuje, že ji hudba drží nad vodou na pódiu i tehdy, když člověk stojí přitlačený ke zdi („contro a un muro“). Finální vyznání je vlastně slib věrnosti bez zadních vrátek: „Perché la musica lo sai / Davvero non l'ho mai tradita“ (Protože hudbu, to víš, jsem opravdu nikdy nezradil). Kdyby měl další život, prožije ho úplně stejně.