Learn Turkish With Mustafa Ceceli with these 23 Song Recommendations (Full Translations Included!)

I «Sultanım» kommer en jeg-person til den han elsker som en ufullstendig person som vil bli hel. Han sier: «Ben aciz ben yarım, sana tamam olmaya geldim» [Jeg er svak, jeg er halv, jeg har kommet for å bli hel hos deg]. Ordene til den elskede blir kalt «abu hayat», livets vann, altså noe som gir nytt liv. Derfor vil han «gül olup yeşermeye» [spire og bli til en rose]. Bildet er stort og romantisk, nesten litt eventyraktig: Han kommer som en nattergal til rosegrenen, «Şeyda bülbüller gibi, gül dalına konmaya geldim» [som forelskede nattergaler har jeg kommet for å lande på rosegrenen].

Refrengene gjør hengivelsen enda mer direkte. «Senden öteye yer yok» [Det finnes ikke noe sted bortenfor deg] betyr at den elskede er hele målet hans. Han sier også at han ikke har noen annen rikdom enn sitt eget liv, men likevel har kommet for å gi fra seg alt: «Canımdan geçmeye geldim» [Jeg har kommet for å gi avkall på livet mitt]. «Sultanım» betyr «min sultan» eller «min hersker», og her er det en kjærlig tiltale, ikke en faktisk tittel. I det andre verset går reisen fra «dağ, taş, toprak» [fjell, stein og jord] til et «umman» [et stort hav], fra å være uten kjærlighet til å finne seg selv og bli født på nytt i den andres hjerte. Det er vakkert, intenst og, helt ærlig, en liten smule dramatisk på den beste måten.

I “Sultanım” kommer en forelsket fortæller til den, han elsker, som en ydmyg person, der håber at blive hel. Han vil se de øjne, der både kan såre og tiltrække ham, og han beskriver den andens ord som “abu hayat” [livets vand, et mytisk eliksir], der får ham til at spire som en rose. Billedet med “Şeyda bülbüller gibi / Gül dalına konmaya geldim” [jeg er kommet for at lande på rosengrenen som en elskovssyg nattergal] er både romantisk og meget poetisk: nattergalen søger rosen, fordi den ikke kan holde sig væk.

Omkvædet bliver mere intenst. “Senden öteye yer yok” [der findes ikke noget sted ud over dig] siger helt direkte, at den elskede fylder hele hans verden. Han har ingen anden rigdom end sit liv, men er alligevel kommet for at give afkald på det, han har: “Canımdan geçmeye geldim” [jeg er kommet for at opgive mit liv]. Derfor beder han: “Kabul et n’olur sultanım” [tag imod mig, vær nu sød, min sultan], hvor “sultanım” betyder “min sultan” og fungerer som en kærlig titel. I andet vers går han fra “dağ, taş, toprak” [bjerg, sten og jord] til at ville blive et hav, fra en hjælpeløs person uden kærlighed til en, der finder sig selv. Han vil forlade løgnen, se sandheden og, selv om han føler sig som en levende død, blive født på ny i den andens hjerte.

„Sultanım” znaczy po turecku „mój sułtanie” albo czule „moja władczyni / mój władco”. Podmiot liryczny przychodzi do ukochanej osoby z całkowitym oddaniem. Jej spojrzenie rani, ale jej słowa są dla niego jak „abu hayat” [woda życia, eliksir życia]. Dzięki nim chce „zakwitnąć” i odżyć. Mówi też: „Ben aciz, ben yarım / Sana tamam olmaya geldim” [Jestem bezsilny, jestem niepełny / Przyszedłem, żeby przy tobie stać się całością]. To miłość przedstawiona bardzo obrazowo i trochę teatralnie: zakochany porównuje się do słowika, który chce usiąść na różanej gałęzi, czyli znaleźć swoje miejsce przy ukochanej osobie.

Najmocniejszy jest refren, w którym nie zostaje już ani odrobina dystansu: „Senden öteye yer yok” [Poza tobą nie ma dla mnie miejsca]. Podmiot twierdzi, że nie ma żadnego skarbu poza własnym życiem, a mimo to przychodzi się go wyrzec i „spłonąć” z miłości, prosząc: „Kabul et n'olur sultanım” [Przyjmij mnie, proszę, mój sułtanie]. W drugiej części ta przemiana robi się jeszcze większa: z kamienia, góry i ziemi chce stać się oceanem, a z „żyjącego umarłego” narodzić się w sercu ukochanej osoby. To opowieść o kimś, kto porzuca kłamstwo, bezsens i własną niepełność, aby odnaleźć prawdę oraz siebie w miłości.

„Sultanım” este o declarație de iubire spusă cu o imaginație aproape de basm. Vocea cântecului vine înaintea persoanei iubite ca să-i vadă ochii „Can yakan gözlerini” [ochii tăi care rănesc, la propriu „care ard sufletul”] și să renască prin cuvintele ei: „Abu hayat sözlerinle / Gül olup yeşermeye geldim” [am venit să înverzesc și să devin trandafir prin cuvintele tale]. „Abu hayat” înseamnă „apa vieții”, o imagine pentru ceva care vindecă și dă viață. Iubitul se numește „aciz” și „yarım”, adică neputincios și incomplet, apoi spune că vine să devină întreg alături de ea. Iar comparația cu „Şeyda bülbüller” [privighetori nebune de iubire] care se așază pe ramura trandafirului face scena și mai romantică.

Refrenul e direct și puțin dramatic, în cel mai frumos fel: „Senden öteye yer yok” [dincolo de tine nu mai există loc pentru mine]. El spune că nu are altă avere în afară de viața lui și că vine să renunțe chiar și la ea pentru iubirea „sultanului” său. În strofa a doua, se transformă din „dağ, taş, toprak” [munte, piatră și pământ] în „umman” [ocean], iar dintr-un om fără iubire își regăsește identitatea. „Yaşayan bir ölüyken / Gönlünde doğmaya geldim” [când eram un mort viu, am venit să mă nasc în inima ta] spune limpede cât de mare este schimbarea dorită. Repetiția rugăminții „Kabul et n’olur sultanım” [acceptă-mă, te rog, sultanul meu] face din cântec o cerere sinceră de a fi primit în inima persoanei iubite.

Mustafa Ceceli „Sultanım” on pöördumine armastatu poole, keda laulja nimetab hellalt oma sultaniks. Ta tuleb tema juurde, et näha tema „can yakan gözlerini” [hinge põletavaid silmi] ning lasta tema sõnadel end uuesti elule äratada. Väljend „abu hayat” [eluvesi] tähendab siin kujundlikult midagi, mis annab elujõudu: laulja tahab nende sõnade mõjul „gül olup yeşermeye” [roosina õide puhkeda ja rohetama hakata]. Ta tunnistab end „aciz” [jõuetuks] ja „yarım” [poolikuks], kuid loodab selle inimese kõrval terviklikuks saada. Kujund „şeyda bülbüller gibi, gül dalına konmaya geldim” [tulin nagu armunud ööbülbül roosioksale] on eriti armas ja veidi suurejooneline: laulja tahab lihtsalt oma armastatu lähedal olla.

Refräänis muutub palve veel tulisemaks. „Senden öteye yer yok” [peale sinu ei ole mul kohta] ütleb, et tema maailmas pole armastatu kõrval ruumi millelegi muule. „Canımdan başka servetim yokken” [kui mul pole muud vara peale oma elu] ja „canımdan geçmeye geldim” [tulin isegi oma elust loobuma] annavad armastusele täieliku eneseohverduse mõõdu. Teises salmis tuleb ta „dağ, taş, toprak iken” [olles mägi, kivi ja muld], et saada „umman” [lõputu meri], ning armastuseta eksinuna iseennast leida. Lõpus palub ta: „Kabul et n’olur sultanım, aşkınla yanmaya geldim” [palun võta mind vastu, mu sultan, tulin sinu armastuses põlema]. See ei ole tagasihoidlik armastusavaldus, vaid suur ja palav palve: võta mind vastu, sest sinu armastus on mulle nii elu kui ka täielik eneseületus.

В «Sultanım» Мустафа Джеджели поёт от лица человека, который приходит к любимому не с готовой, уверенной жизнью, а почти заново собирает себя рядом с ним. Он говорит: «Ben aciz ben yarım» [я слабый, незавершённый] и «Sana tamam olmaya geldim» [я пришёл стать целым рядом с тобой]. Образ здесь очень красивый и немного театральный: слова любимого названы «ab-ı hayat» [живой водой, эликсиром жизни], а сам герой хочет «gül olup yeşermeye» [расцвести розой]. «Şeyda bülbüller gibi» [словно безумно влюблённые соловьи] он стремится сесть на ветку розы, то есть быть рядом с тем, кого любит.

Припев звучит как просьба о принятии: «Kabul et n’olur sultanım» [прими меня, прошу, мой султан] и «Aşkınla yanmaya geldim» [я пришёл гореть в твоей любви]. Слово sultanım буквально значит «мой султан», но здесь это ласковое, возвышенное обращение к тому, кто обладает всей властью над сердцем героя. Он признаётся: «Canımdan başka servetim yokken» [когда у меня нет другого богатства, кроме моей жизни], а выражение «canımdan geçmeye geldim» [я пришёл отказаться от своей жизни] передаёт готовность пожертвовать собой ради любви. Во второй части «Dağ, taş, toprak iken / Umman olmaya geldim» [будучи горой, камнем и землёй, я пришёл стать океаном] превращает героя из чего-то неподвижного и сухого в безграничное чувство. Он хочет уйти от лжи к правде и из состояния «yaşayan bir ölü» [живого мертвеца] родиться в сердце любимого. Очень прямолинейно, очень пылко и, честно говоря, с размахом настоящей любовной клятвы.

”Sultanım” on antaumuksellinen rakkauslaulu, jossa puhuja saapuu rakastettunsa luo muuttuneena ihmisenä. Hän haluaa nähdä tämän ”can yakan gözlerini” [sielua polttavat silmät] ja kukoistaa tämän sanojen voimasta: ”Abu hayat sözlerinle / gül olup yeşermeye geldim” [elämän veden kaltaisilla sanoillasi tulin puhkeamaan ruusuna]. Ab-ı hayat tarkoittaa elämän vettä, eli jotakin, joka antaa uutta elämää. Puhuja kutsuu itseään vajavaiseksi ja sanoo tulleensa täydellistymään toisen luona. Hän vertaa itseään rakastuneeseen satakieleen, joka laskeutuu ruusunoksalle. Aika suurieleistä, kyllä, mutta juuri siksi teksti tuntuu niin vilpittömältä.

Kertosäkeessä rakkaus muuttuu lähes uhraukseksi: ”Canımdan başka servetim yokken / canımdan geçmeye geldim” [kun minulla ei ole muuta rikkautta kuin henkeni, tulin luopumaan hengestäni]. Can voi tarkoittaa sielua, henkeä tai omaa elämää, joten lause ei puhu rahasta vaan siitä, että puhuja antaa itsensä kokonaan. Hän pyytää: ”Kabul et n’olur sultanım” [hyväksy minut, ole kiltti, sulttaani-rakkaani]. Toisessa säkeistössä hän muuttuu kivestä, maasta ja vuorista mereksi, löytää itsensä rakkauden kautta ja siirtyy valheiden houkutuksesta kohti totuutta. Lopuksi hän sanoo olleensa kuin elävä kuollut ja tulleensa syntymään uudelleen rakastettunsa sydämessä. Rakkaus ei tässä ole rauhallinen sivujuonne, vaan tuli, johon hän haluaa astua: ”Aşkınla yanmaya geldim” [tulin palamaan rakkautesi kanssa].

In “Sultanım”, Mustafa Ceceli canta a qualcuno che considera la propria unica destinazione d’amore. La parola turca sultanım significa “mio sultano” o “mia sovrana”, ed è un modo intenso e rispettoso di rivolgersi alla persona amata. Il protagonista arriva davanti a lei trasformato dalla speranza: «Abu hayat sözlerinle / Gül olup yeşermeye geldim» [con le tue parole, elisir di vita, sono venuto a rinverdire come una rosa]. Abu hayat è un’espressione poetica per indicare l’acqua della vita, qualcosa che dona nuova vita. Lui si definisce «Ben aciz, ben yarım» [io, debole e incompleto] e chiede di diventare intero accanto a lei.

Le immagini sono appassionate e volutamente esagerate: come un usignolo innamorato che cerca il ramo della rosa, vuole posarsi vicino alla persona amata. Dice che dentro di sé brucia e che, senza altro tesoro oltre alla propria vita, è venuto persino a rinunciare a se stesso per l’amore: «Kabul et n’olur sultanım» [accettami, ti prego, mia sovrana]. Nella seconda parte, da semplice «dağ, taş, toprak» [montagna, pietra e terra] desidera diventare un oceano, mentre da uomo “vivo ma morto” vuole rinascere nel cuore dell’altra persona. Il percorso va dalla confusione alla verità: «Yalana meyil ederken / Gerçeği görmeye geldim» [mentre tendevo alla menzogna, sono venuto a vedere la verità]. È una dichiarazione d’amore umile, teatrale e senza mezze misure, costruita attorno a una sola richiesta: essere accolto e bruciare nell’amore.

Em “Sultanım”, Mustafa Ceceli canta para alguém que aparece como fonte de vida e transformação. O eu lírico chega diante dessa pessoa com humildade: “Ben aciz, ben yarım” [sou fraco, sou incompleto], para “sana tamam olmaya geldim” [vir até você para me tornar completo]. As palavras da pessoa amada são chamadas de “ab-ı hayat” [água da vida, uma expressão para algo que renova e dá vida], e o cantor diz que veio florescer como uma rosa. A imagem do rouxinol apaixonado pousando no galho da rosa também é bonita: “Şeyda bülbüller gibi, gül dalına konmaya geldim” [vim pousar no galho da rosa como os rouxinóis apaixonados].

O refrão leva essa entrega ao limite. “Senden öteye yer yok” [não há lugar além de você] mostra que, para ele, não existe outro destino amoroso. Quando diz “Canımdan başka servetim yokken, canımdan geçmeye geldim” [quando não tenho outra riqueza além da minha vida, vim abrir mão dela], “canımdan geçmek” funciona como uma imagem de sacrifício total, não como uma descrição literal. Ele pede: “Kabul et n’olur sultanım” [aceite, por favor, minha sultana/meu sultão], usando “sultanım” como um tratamento de profunda reverência. Na segunda parte, a transformação fica ainda maior: de pedra, montanha e terra, ele quer virar oceano; de alguém perdido sem amor, quer se encontrar; de um “morto vivo”, quer nascer no coração da pessoa amada. É uma canção de devoção amorosa, cheia de imagens grandes e dramáticas, como se amar fosse renascer por completo.

В „Sultanım“ Мустафа Джеджели използва езика на преданата любов, почти като молитва. Лирическият герой идва при любимата, привлечен от „Can yakan gözlerini“ [очите ти, които разпалват душата], и иска да разцъфне чрез нейните думи, наречени „Abu hayat“ [жива вода, вода на живота]. Той се описва като „aciz“ и „yarım“ [безсилен и непълен], който идва да стане цял чрез нея. Образът му като влюбен славей, кацащ на розов клон, е много красив: „Şeyda bülbüller gibi / Gül dalına konmaya geldim“ [дойдох като лудо влюбените славеи да кацна на розовия клон].

В припева той моли: „Kabul et n'olur sultanım“ [приеми ме, моля те, моя султанке]. „Sultanım“ буквално означава „моят султан“ и тук е нежно обръщение към любимата, поставена на най-високо място в сърцето му. Той казва, че няма друго богатство освен живота си и въпреки това е готов „Canımdan geçmeye“ [да се откажа от живота си] и да гори в любовта ѝ. Във втората част промяната става още по-голяма: от камък, планина и пръст той иска да стане океан, от човек без любов да намери себе си, а от „yaşayan bir ölü“ [жив мъртвец] да се роди в нейното сърце. Песента е пламенна молба за приемане, в която любовта не е просто чувство, а начин човекът да се промени и да се събуди.

U pjesmi „Sultanım” turski pjevač Mustafa Ceceli obraća se voljenoj osobi kao „sultanu”, odnosno kao nekome tko ima potpunu vlast nad njegovim srcem. Govornik dolazi pred nju slomljen i nedovršen: „Ben aciz ben yarım” [„Ja sam nemoćan, ja sam napola”], ali želi postati potpun uz njezinu ljubav. Njezine riječi naziva abu hayat, izrazom za „vodu života”, pa kaže da je došao „gül olup yeşermeye” [„procvjetati poput ruže i zazelenjeti”]. Slika je nježna, ali tekst brzo postaje vrlo dramatičan: poput zaljubljenog slavuja koji slijeće na ružinu granu, on traži mjesto uz svoju voljenu.

Najizravniji trenutak dolazi u molbi: „Kabul et n'olur sultanım” [„Prihvati me, molim te, moj sultane”]. Govornik tvrdi da nema bogatstva osim vlastitog života, pa je ipak došao odreći se i njega, „Aşkınla yanmaya geldim” [„došao sam gorjeti u tvojoj ljubavi”]. U drugom dijelu ljubav ga mijenja iz kamena, zemlje i planina u ocean, iz čovjeka bez ljubavi u nekoga tko ponovno pronalazi sebe. Čak kaže da je, dok je bio „živi mrtvac”, došao roditi se u njezinu srcu. Velike slike, ponavljanje i riječ „sultanım” daju pjesmi oblik ponizne, gotovo zavjetne molitve, samo što je oltar ovdje srce voljene osobe.

I ”Sultanım” av den turkiske artisten Mustafa Ceceli kommer en person till sin älskade med hela sitt hjärta i händerna. Hen ser den andres blick som så stark att den gör ont och beskriver orden som ”Abu hayat” [livets vatten], ett poetiskt uttryck för något som ger nytt liv. Därför säger hen: ”Gül olup yeşermeye geldim” [jag har kommit för att grönska och bli en ros]. Personen känner sig ofullständig och ber den andra att få bli hel: ”Ben aciz, ben yarım, sana tamam olmaya geldim” [jag är hjälplös, jag är halv, jag har kommit för att bli hel hos dig].

Bilden av en ”şeyda bülbül” [en galen eller passionerad näktergal] som landar på en rosenkvist gör kärleken nästan som en sångfågel som söker sin plats. Berättaren säger också att det brinner inuti och att det inte finns någon plats bortom den älskade. I refrängen blir bönen ännu större: ”Kabul et n’olur sultanım” [acceptera mig, snälla, min sultan] och ”Aşkınla yanmaya geldim” [jag har kommit för att brinna i din kärlek]. I den andra versen förvandlas personen från sten, berg och jord till ett hav, från någon utan kärlek till någon som hittar sig själv. Till och med från ”yaşayan bir ölü” [en levande död] vill hen födas på nytt i den älskades hjärta. Det är stort, dramatiskt och väldigt vackert, med en berättare som inte ber om lite kärlek utan erbjuder hela sitt liv.

„Sultanım“ znamená „můj sultáne“ a v písni je to oslovení milované osoby, k níž mluvčí přichází s úplným odevzdáním. Chce se dívat do jejích „Can yakan gözlerini“ [očí, které spalují duši] a nechat se proměnit jejími slovy: „Abu hayat sözlerinle / Gül olup yeşermeye geldim“ [přišel jsem díky tvým slovům života rozkvést jako růže]. Abu hayat je obrazně „voda života“, tedy něco, co člověka probudí a dá mu sílu. Mluvčí se označuje za neúplného člověka, který se chce stát úplným právě u ní. Přirovnává se také k bláznivě zamilovanému slavíkovi, který přilétá na růžovou větev: „Şeyda bülbüller gibi / Gül dalına konmaya geldim“ [jako zamilovaní slavíci jsem přišel usednout na růžovou větev]. Je to nádherně přehnané, ale přesně taková je jeho oddanost.

V refrénu se láska mění v oheň: „Yanar içim / Senden öteye yer yok“ [uvnitř hořím / mimo tebe už není místo]. Mluvčí říká, že nemá žádný majetek kromě vlastního života, a přesto je ochoten se ho vzdát: „Canımdan geçmeye geldim“ [přišel jsem se vzdát svého života]. Prosí: „Kabul et n'olur sultanım“ [přijmi mě, prosím, můj sultáne] a chce „aşkınla yanmaya“ [hořet v tvé lásce]. Ve druhé části se z kamene, hory a půdy chce stát oceánem, z člověka bez lásky chce znovu najít sám sebe. Dokonce přichází od lži k pravdě a jako „yaşayan bir ölü“ [živý mrtvý] chce znovu narodit v srdci milované osoby. Píseň tedy používá velké obrazy proměny, aby ukázala jedinou věc: láska je pro tohoto člověka zároveň záchrana, oheň i úplné odevzdání.

У «Sultanım» Мустафи Джеджелі закоханий герой приходить до коханої людини майже як паломник: він хоче побачити її очі, ожити від її слів і нарешті стати цілісним. Образ «Abu hayat» означає «живу воду» або воду безсмертя, тому рядок «Abu hayat sözlerinle / Gül olup yeşermeye geldim» [«Від твоїх слів, мов від живої води, я прийшов розквітнути трояндою»] звучить як обіцянка нового життя. А «Şeyda bülbüller gibi / Gül dalına konmaya geldim» [«Я прийшов, наче шалені солов’ї, сісти на гілку троянди»] поєднує класичні образи: соловей прагне троянди, а закоханий прагне бути поруч із тим, кого любить.

Приспів стає прямим проханням: «Kabul et n'olur sultanım / Aşkınla yanmaya geldim» [«Прийми мене, благаю, мій султане, я прийшов горіти у твоєму коханні»]. Слово sultanım буквально означає «мій султан», але тут це ніжне звертання до людини, яку герой ставить вище за себе. Він каже, що не має іншого багатства, крім власного життя, і все ж готовий «пройти крізь себе» заради цього кохання. У другій частині він описує перетворення: був «горою, каменем і землею», а хоче стати океаном; жив без любові, а тепер прагне знайти себе й «народитися в твоєму серці». Це пісня про повну відданість, сказану без півтонів: прийми мене, бо поза тобою для мого палаючого серця місця немає.

Dans « Sultanım », Mustafa Ceceli chante comme un amoureux qui vient se transformer auprès de la personne aimée. Il arrive devant ses « yeux qui font mal » et ses paroles comparées à l’« eau de vie » : « Abu hayat sözlerinle » [avec tes paroles, eau de vie]. Cette expression désigne une source imaginaire de vie et de jeunesse. Lui se décrit comme incomplet, « Ben aciz ben yarım » [je suis faible, je suis à moitié], et veut devenir entier grâce à elle. L’image du rossignol qui se pose sur une branche de rose, « Şeyda bülbüller gibi / Gül dalına konmaya geldim » [comme les rossignols fous d’amour, je suis venu me poser sur la branche d’une rose], donne à la déclaration une douceur très classique, presque de conte amoureux.

Le refrain devient une demande pleine d’abandon : « Kabul et n’olur sultanım » [accepte-moi, je t’en prie, ma sultane / mon souverain]. Sultanım signifie littéralement « mon sultan », mais ici c’est un titre affectueux pour la personne qui possède son cœur. Il dit n’avoir pour richesse que sa vie et être venu la risquer dans cet amour : « Canımdan geçmeye geldim » [je suis venu renoncer à ma vie]. Dans la deuxième partie, les transformations deviennent encore plus grandes : de la pierre, de la montagne et de la terre, il veut devenir un océan ; alors qu’il était « vivant mais mort », il veut « naître dans ton cœur ». Entre le feu intérieur, l’impossibilité de regarder ses propres yeux et le désir de voir enfin la vérité, la chanson ressemble à une prière d’amour très directe, à la fois humble et dramatiquement passionnée.

In "Sultanım," Turkish artist Mustafa Ceceli sings a powerful song of complete devotion and surrender to a beloved, who he addresses as his "sultanım," or my sultan. The lyrics paint a picture of someone who feels incomplete and lost, describing themselves as "helpless" and a "living dead." They see their beloved as the source of life and truth, someone whose words are like the "water of life" that can make them flourish like a rose.

This isn't just a simple love song; it's about a profound transformation. The speaker is willing to give up everything they have, even their own life, to be with their sultan and "burn" with their love. Through this powerful love, they hope to change from being like "mountain, stone, soil" into a vast "ocean," and to be reborn in their beloved's heart. The song uses beautiful imagery, comparing the singer to a "love-crazed nightingale" who has finally found their rose branch.

V pesmi »Sultanım« Mustafa Ceceli poje kot človek, ki se vrača k ljubljeni osebi z vsem, kar ima. Njene oči ga prizadenejo, njene besede pa primerja z ab-ı hayat, »vodo življenja«, zato pravi: »Abu hayat sözlerinle / Gül olup yeşermeye geldim« [»S tvojimi besedami, ki so kot voda življenja, sem prišel ozeleneti kot vrtnica.«] Govorec se vidi kot nepopoln in nebogljen: »Ben aciz ben yarım / Sana tamam olmaya geldim« [»Šibek sem in nepopoln, prišel sem, da bi ob tebi postal cel.«] Podoba slavčka, ki sede na rožno vejo, je zelo nežna in romantična. Turški izraz şeyda bülbül pomeni zaljubljenega, skoraj blaznega slavčka, zato ta obisk ni miren naklon, ampak popolna predanost.

V refrenu postane predanost še bolj neposredna: »Kabul et n'olur sultanım / Aşkınla yanmaya geldim« [»Sprejmi me, prosim, moj sultan, prišel sem goreti v tvoji ljubezni.«] Beseda sultanım dobesedno pomeni »moj sultan«, tukaj pa je ljubeč naziv za osebo, ki ima nad njim posebno moč. V drugem delu se iz »gore in kamna in prsti« želi spremeniti v ocean, iz človeka brez ljubezni pa se želi znova najti: »Gerçeği görmeye geldim« [»Prišel sem videti resnico.«] Najlepši preobrat je morda »Yaşayan bir ölüyken / Gönlünde doğmaya geldim« [»Ko sem bil živi mrlič, sem prišel, da bi se rodil v tvojem srcu.«] Pesem je zato prošnja za sprejetje in hkrati velika, skoraj gledališka zaobljuba: govorec ne ponuja bogastva, saj pravi »Canımdan başka servetim yok« [»Razen svojega življenja nimam drugega bogastva.«]

In „Sultanım“ kommt jemand voller Hingabe zu einer geliebten Person. Die Augen dieser Person können „can yakan“ sein, also „Seelen brennend“ oder „schmerzlich intensiv“. Ihre Worte werden als „Abu hayat“ bezeichnet, als Lebenswasser, das den Sprecher wieder zum Blühen bringt: „Gül olup yeşermeye geldim“ [Ich bin gekommen, um als Rose grün und lebendig zu werden]. Er nennt sich selbst „aciz“ [hilflos] und „yarım“ [unvollständig] und möchte bei dieser Person „tamam“ [ganz] werden. Besonders schön ist das Bild vom verliebten Nachtigallen: „Şeyda bülbüller gibi / Gül dalına konmaya geldim“ [Wie liebestrunkene Nachtigallen bin ich gekommen, um mich auf einem Rosenzweig niederzulassen].

Der Refrain wird zu einer Bitte: „Kabul et n'olur sultanım“ [Nimm mich bitte an, mein Sultan]. „Sultanım“ bedeutet wörtlich „mein Sultan“, ist hier aber eine ehrfurchtsvolle Anrede für die geliebte Person. Der Sprecher sagt, dass es für ihn „Senden öteye yer yok“ [jenseits von dir keinen anderen Ort] gibt. Später beschreibt er eine völlige Verwandlung: Aus „Dağ, taş, toprak“ [Berg, Stein und Erde] möchte er ein „Umman“ [ein großes Meer, ein Ozean] werden. Aus einem Menschen ohne Liebe, der einer Lüge zuneigt, will er zu sich selbst und zur Wahrheit finden. Die letzte, starke Vorstellung lautet: „Yaşayan bir ölüyken / Gönlünde doğmaya geldim“ [Als lebender Toter bin ich gekommen, in deinem Herzen neu geboren zu werden].

Mustafa Ceceli „Sultanım” című dala egy szerelmes, szinte könyörgő vallomás. A megszólaló a másik ember tekintetéhez érkezik, hogy újra életre keljen: „Abu hayat sözlerinle, gül olup yeşermeye geldim” [Élet vizét jelentő szavaiddal rózsaként szeretnék kizöldülni]. Az „abu hayat” az élet vize, vagyis a kedves szavai gyógyító erőt adnak neki. A „Sultanım” szó szerint azt jelenti: „szultánom”, itt azonban gyengéd, tiszteletteljes megszólítás. A beszélő magát „aciz”, vagyis gyengének és „yarım”, vagyis félnek, hiányosnak látja, és a másik mellett akar teljessé válni.

A dal képei nagyok és szenvedélyesek: „Şeyda bülbüller gibi, gül dalına konmaya geldim” [Szerelmes csalogányként jöttem, hogy a rózsaágra szálljak]. A csalogány és a rózsa a szerelmes és a vágyott kedves képe. Később a megszólaló azt mondja, hogy kőből, földből és hegyből óceánná szeretne válni, a hazugság felől az igazsághoz érkezik, és „yaşayan bir ölüyken, gönlünde doğmaya geldim” [élő halottként jöttem, hogy a szívedben szülessek újjá]. A visszatérő kérés, „Kabul et n’olur sultanım” [Fogadj el, kérlek, szultánom], mindent megad: még a saját életéről is lemondana, hogy a szerelemben égjen el.

In “Sultanım” spreekt de zanger iemand toe die hij als zijn “sultan” ziet: een geliefde met bijna koninklijke macht over zijn hart. Hij komt naar die persoon toe om diens ogen te zien en door diens woorden opnieuw tot bloei te komen. De uitdrukking “abu hayat” betekent het levenswater of de levenselixer. Wanneer hij zingt: “Abu hayat sözlerinle / Gül olup yeşermeye geldim” [Door jouw levenselixerachtige woorden kwam ik om als een roos groen te worden], klinkt liefde hier als iets dat hem weer leven geeft. Hij noemt zichzelf “aciz” en “yarım”, dus zwak en onvolledig, en wil bij de ander compleet worden. De vergelijking met een verliefde nachtegaal die op een rozentak neerstrijkt, “Şeyda bülbüller gibi / Gül dalına konmaya geldim” [Als verliefde nachtegalen kwam ik op de rozentak neer], maakt het beeld extra romantisch en een tikje ouderwets.

Het refrein is heerlijk dramatisch: “Senden öteye yer yok” [Er is geen plaats voorbij jou] en “Canımdan başka servetim yokken / Canımdan geçmeye geldim” [Hoewel ik niets bezit behalve mijn leven, kwam ik zelfs van mijn leven afstand te doen]. Hij vraagt: “Kabul et n’olur sultanım” [Aanvaard me alsjeblieft, mijn sultan] en zegt dat hij in deze liefde wil branden. In het tweede deel verandert hij van “berg, steen en aarde” in een oceaan en vindt hij zichzelf terug nadat hij zonder liefde verloren was. Ook wil hij zich van leugens naar de waarheid bewegen. De regel “Yaşayan bir ölüyken / Gönlünde doğmaya geldim” [Terwijl ik een levende dode was, kwam ik in jouw hart opnieuw geboren te worden] is misschien wel de grootste overdrijving van het lied, maar precies daardoor voelt zijn overgave zo totaal.

„Sultanım“ znači „Moj sultane“, a pesma zvuči kao veliko, gotovo svečano obraćanje voljenoj osobi. Pripovedač dolazi pred nju potpuno otvoren i ponizan: „Ben aciz ben yarım“ [Ja sam nemoćan, ja sam nedovršen], pa želi da uz nju postane celina. Njene reči naziva „abu hayat“, odnosno vodom života, i kaže da je došao da uz njih „gül olup yeşermeye“ [procveta poput ruže]. Slika je romantična i pomalo bajkovita: on je kao zaljubljeni slavuj koji želi da sleti na ružinu granu.

U refrenu ljubav postaje odluka bez zadrške. „Senden öteye yer yok“ [Osim tebe nema mesta za mene], kaže, a zatim moli: „Kabul et n’olur sultanım“ [Prihvati me, molim te, moj sultane]. Čak i kada nema ništa osim sopstvenog života, spreman je da ga se odrekne i da gori u toj ljubavi. U drugom delu slike postaju još veće: od kamena, planine i zemlje želi da postane more, a iz „živog mrtvaca“ da se rodi u srcu voljene osobe. „Gerçeği görmeye geldim“ [Došao sam da vidim istinu] pokazuje da za njega ovaj susret nije samo zaljubljivanje, već i pronalaženje sebe posle života bez ljubavi.

„Sultanım“ je veľké, trochu dramatické vyznanie človeka, ktorý prichádza k milovanej osobe úplne zmenený. Jej oči ho pália, jej slová sú preňho „abu hayat“, teda voda života, po ktorej môže „rozkvitnúť ako ruža“. Hovorí o sebe ako o neúplnom a bezmocnom človeku, ktorý sa chce pri nej stať celým: „Ben aciz ben yarım, sana tamam olmaya geldim“ [Som bezmocný, som neúplný, prišiel som sa pri tebe stať celým]. Obraz slávika prilietajúceho na ružový konár je nežný aj oddaný. Turecké „şeyda“ označuje človeka poblázneného láskou, takže nejde o pokojné zamilovanie, skôr o úplné podľahnutie.

Najsilnejšia časť prichádza v refréne. „Senden öteye yer yok“ [Okrem teba už niet miesta] znamená, že v jeho svete niet nikoho ani ničoho dôležitejšieho. Keď vraví „Canımdan geçmeye geldim“ [Prišiel som sa vzdať svojho života], používa zámerne prehnaný obraz obety. Prosí svojho „sultána“, teda vznešene oslovovanú milovanú osobu: „Kabul et n'olur sultanım, aşkınla yanmaya geldim“ [Prijmi ma, prosím, môj sultán, prišiel som horieť v tvojej láske]. V druhej slohe sa z kameňa, zeme a skaly chce stať oceánom, z človeka bez lásky chce znovu nájsť seba a z „živej mŕtvoly“ sa chce narodiť v jej srdci. Je to pieseň o premene, v ktorej láska nie je jemná iskra, ale sila, ktorá človeka úplne prebudí.

Στο «Sultanım» («Σουλτάνε μου»), ο αφηγητής μιλά σε ένα πρόσωπο που λατρεύει σχεδόν σαν βασιλιά. Έρχεται να αντικρίσει τα μάτια του, «Can yakan gözlerini» [τα μάτια σου που καίνε], και να ξαναζωντανέψει χάρη στα λόγια του, τα οποία αποκαλεί «Abu hayat» [νερό της ζωής]. Από μισός και αδύναμος θέλει να γίνει πλήρης κοντά του: «Ben aciz ben yarım / Sana tamam olmaya geldim» [είμαι αδύναμος, είμαι μισός / ήρθα να ολοκληρωθώ κοντά σου]. Η εικόνα του αηδονιού που κάθεται στο κλαδί του τριαντάφυλλου δίνει στη λαχτάρα του κάτι παραμυθένιο και απόλυτα αφοσιωμένο.

Το ρεφρέν είναι μια μεγάλη παράκληση: «Kabul et n'olur sultanım» [δέξου με, σε παρακαλώ, σουλτάνε μου]. Λέει πως δεν έχει άλλο πλούτο πέρα από τη ζωή του και πως είναι έτοιμος να την αφήσει για να καεί μέσα στον έρωτα. Στη δεύτερη στροφή, η μεταμόρφωση γίνεται ακόμη πιο έντονη: από «Dağ, taş, toprak» [βουνό, πέτρα, χώμα] θέλει να γίνει «umman» [απέραντος ωκεανός], από άνθρωπος χωρίς αγάπη να ξαναβρεί τον εαυτό του, και από «yaşayan bir ölü» [ζωντανός νεκρός] να γεννηθεί μέσα στην καρδιά του άλλου. Είναι μια δραματική, λίγο υπερβολική, αλλά πολύ όμορφα ξεκάθαρη δήλωση: μακριά από αυτό το πρόσωπο δεν υπάρχει χώρος για κανέναν άλλον.