Learn Swedish With Cornelis Vreeswijk with these 23 Song Recommendations (Full Translations Included!)

„Somliga Går Med Trasiga Skor“ на Корнелис Вресвейк, артист от Швеция и Нидерландия, започва с прост, но бодлив въпрос: „Somliga går med trasiga skor“ [Някои ходят със скъсани обувки]. „Säg, vad beror det på?“ [Кажи, на какво се дължи това?] Песента не предлага удобен отговор. Тя се обръща към Бог, който „blundar och sover sött“ [затваря очи и спи сладко], докато хората продължават да ходят с обувки, които вече не вършат работа. Има сарказъм в тази картина: ако човек е „gammal och trött“ [стар и уморен], кой изобщо ще се интересува от обувките му?

После мисълта прескача към смъртта и забравата. След сто години друг ще заеме стола ти, а ти няма да усещаш нито дъжда, нито слънцето в „din mörka grav“ [твоя тъмен гроб]. Разказвачът казва, че не го интересува как минават нощите, стига да запази лицето си „dolt i min älsklings hår“ [скрито в косата на любимия човек]. Това е нежният момент в една иначе доста мрачна песен. Но той също признава: „Jag är en tvivelaktig figur“ [Аз съм съмнителна фигура], а смъртта стои зад ъгъла и ще го вземе, когато реши. Накрая скъсаните обувки се носят, докато човекът спре да ходи, а дяволът в ада се смее. Черният хумор е нарочно безпощаден: песента пита защо бедността, старостта и човешкият край остават без отговор.

Το τραγούδι αρχίζει με μια απλή, πολύ δυνατή εικόνα: «Somliga går med trasiga skor» [Μερικοί περπατούν με σκισμένα παπούτσια]. Αμέσως μετά ρωτά «Säg, vad beror det på?» [Πες, σε τι οφείλεται αυτό;]. Η φωνή του τραγουδιού στρέφεται προς τον Θεό, που «Blundar och sover sött» [κλείνει τα μάτια και κοιμάται γλυκά], και τον κατηγορεί με πικρό χιούμορ: ποιος νοιάζεται για τα σκισμένα παπούτσια ενός ανθρώπου όταν είναι πια γέρος και κουρασμένος; Η αδικία δεν παρουσιάζεται σαν μεγάλη θεωρία. Είναι ένα ζευγάρι παπούτσια που δεν αντέχει άλλο, ενώ κανείς δεν φαίνεται να αναλαμβάνει την ευθύνη.

Έπειτα, ο αφηγητής κοιτάζει τον χρόνο και τον θάνατο χωρίς πολλές αυταπάτες. Σε εκατό χρόνια, «Medborgare om etthundra år / Finns du ej längre till» [Πολίτη του μέλλοντος / δεν θα υπάρχεις πια], και κάποιος άλλος θα έχει πάρει τη θέση σου. Ο ίδιος δηλώνει «Jag bryr mig inte ett spår» [Δεν με νοιάζει καθόλου], αρκεί να κρατήσει το πρόσωπό του κρυμμένο «i min älsklings hår» [στα μαλλιά του αγαπημένου μου προσώπου]. Είναι μια μικρή, τρυφερή αντίσταση απέναντι στη φθορά. Παρ’ όλα αυτά, ονομάζει τον εαυτό του «en tvivelaktig figur» [μια αμφίβολη φιγούρα] και ξέρει ότι ο θάνατος παραμονεύει πίσω από μια γωνία. Στο τέλος, τα σκισμένα παπούτσια συνεχίζονται «tills de har slutat gå» [ώσπου να πάψουν να περπατούν], ενώ ο διάβολος γελά. Το αποτέλεσμα είναι πικρό, σαρκαστικό και παράξενα τρυφερό: ο κόσμος αδιαφορεί, ο χρόνος προχωρά, όμως η αγάπη στα μαλλιά του αγαπημένου προσώπου αξίζει ακόμη μια στιγμή.

Cornelis Vreeswijk’in İsveççe söylediği bu şarkı, adıyla hemen derdini ortaya koyuyor: “Somliga går med trasiga skor” [Bazıları yırtık ayakkabılarla yürür]. Anlatıcı, insanların neden böyle yaşadığını soruyor ve gökyüzündeki Tanrı’nın buna göz yumduğunu söylüyor: “Gud fader ... blundar och sover sött” [Gökteki Baba Tanrı gözlerini kapatmış, tatlı tatlı uyuyor]. Ayakkabılar burada yalnızca eski bir eşya değil; yoksulluğun, ihmalin ve kimsenin dönüp bakmamasının somut işareti. Üstelik şarkı bunu ağır bir vaaz gibi değil, biraz alaycı bir dille anlatıyor. “Yüz yıl sonraki vatandaş” artık ortada olmayacak, onun sandalyesine başka biri oturacak, sonra da yağmurla güneşi hissetmediği karanlık mezara gidecek.

Buna rağmen anlatıcının küçük, çok insani bir isteği var: “Bara jag får ha mitt ansikte kvar / Dolt i min älsklings hår” [Yeter ki yüzüm sevgilimin saçlarında gizli kalsın]. Gecelerin nasıl geçtiği umurunda değil; sevdiği kişiye yakın olmak ona yetiyor. Kendini “en tvivelaktig figur” [şüpheli, pek güvenilir olmayan bir tip] diye tanıtıyor ve bir köşede bekleyen ölümün onu istediği zaman alacağını biliyor. Son kıtada yırtık ayakkabılarla yürüyenler, yürüyemez hâle gelene kadar devam ediyor; cehennemdeki Şeytan da buna gülüyor. Bu oldukça sert, hatta kara mizahlı bir görüntü. Şarkı, büyük adalet sorusunu cevaplamıyor; Tanrı uyuyor, ölüm bekliyor, insanlar ise bütün bunların arasında kendi yollarında yürümeye çalışıyor.

Cornelis Vreeswijk, en svensk-nederlandsk artist, synger her om mennesker som går rundt med «trasiga skor» [ødelagte sko]. Det er et enkelt bilde på et hardt liv, men sangen gjør det også litt svart og morsomt: «Gud fader som i himmelen bor / Kanske vill ha det så» [Gud Fader som bor i himmelen / kanskje vil ha det slik]. Gud beskrives som en som «Blundar och sover sött» [lukker øynene og sover søtt], mens ingen ser ut til å bry seg om skoene til den gamle og slitne.

Fortelleren ser også på hvor lite mennesket betyr i det lange løpet. Om hundre år finnes du ikke lenger, en annen har tatt stolen din, og du ligger i graven uten å kjenne regn eller sol. Likevel finnes det én ting han bryr seg om: å få ha ansiktet sitt «dolt i min älsklings hår» [skjult i min elskedes hår]. Han kaller seg selv en tvilsom figur, med døden ventende bak et hjørne. Til slutt går folk med ødelagte sko «tills de har slutat gå» [til de har sluttet å gå], mens djevelen får seg en god latter. Det er en bitter, direkte sang om fattigdom, dødelighet og et lite ønske om nærhet før alt tar slutt.

En «Somliga Går Med Trasiga Skor» de Cornelis Vreeswijk, un artista de Suecia y los Países Bajos, unas simples botas rotas abren una pregunta enorme: «Somliga går med trasiga skor» [Algunas personas caminan con zapatos rotos]. La canción pregunta por qué ocurre y mira con ironía al «Gud fader» [Dios Padre], que quizá lo permite mientras «blundar och sover sött» [cierra los ojos y duerme dulcemente]. La crítica es directa: mientras alguien camina con los zapatos hechos polvo, el cielo parece no hacer nada. Y cuando esa persona sea vieja y esté cansada, ¿a quién le importarán sus zapatos?

Después, la letra salta al futuro: dentro de cien años, el ciudadano ya no estará, otra persona ocupará su silla y él no sentirá ni la lluvia ni el sol, porque estará en una tumba oscura. Frente a esa certeza, el narrador se aferra a algo cercano y concreto: «Bara jag får ha mitt ansikte kvar / Dolt i min älsklings hår» [Con tal de conservar mi rostro / oculto en el cabello de mi amor]. Se llama a sí mismo una figura dudosa, poco útil, con la muerte esperando detrás de una esquina. Al final, los zapatos siguen rompiéndose «tills de har slutat gå» [hasta que han dejado de caminar], mientras el diablo se ríe. Es una mezcla muy particular de humor negro, cansancio y ternura: el mundo no ofrece respuestas, pero el cabello de la persona amada sí ofrece un pequeño refugio.

In dit lied loopt niet iedereen er netjes bij: “Somliga går med trasiga skor” [Sommige mensen lopen met kapotte schoenen]. De verteller vraagt wie daar eigenlijk om geeft en richt zich spottend tot God, “Gud fader som i himmelen bor” [God de Vader die in de hemel woont]. Misschien wil God het zo, zegt hij, of misschien slaapt God gewoon. Dat maakt de klacht tegelijk bitter en grappig: voor iemand die oud en moe is, lijken een paar versleten schoenen voor de hemel niet belangrijk.

Daarna wordt alles nog directer. Over honderd jaar is de burger verdwenen, heeft iemand anders zijn stoel ingenomen en voelt hij niets meer van regen of zon in zijn donkere graf. De verteller zegt dat de nachten hem niet kunnen schelen, zolang hij maar “mitt ansikte kvar / Dolt i min älsklings hår” [mijn gezicht behoud / verborgen in het haar van mijn geliefde]. Toch noemt hij zichzelf een “tvivelaktig figur” [een twijfelachtig figuur], iemand die nergens veel voor deugt, terwijl de dood achter een hoek op de loer staat en hem kan meenemen wanneer hij wil. Aan het einde keren de kapotte schoenen terug: mensen lopen ermee door tot ze niet meer kunnen lopen, en de duivel in de hel lacht er smakelijk om. Het is een scherpe, soms zwarte kijk op armoede, ouder worden en sterfelijkheid, met één teder beeld als tegenwicht: een gezicht dat schuilgaat in het haar van een geliefde.

Cornelis Vreeswijk, umelec so švédskými a holandskými koreňmi, v tejto piesni začína jednoduchým obrazom: „Somliga går med trasiga skor“ [Niektorí chodia v deravých topánkach]. Hneď sa pýta: „Säg, vad beror det på?“ [Povedz, čím to je?] Odpoveď neprichádza. Boh v nebi možno chce, aby to tak bolo, alebo jednoducho „blundar och sover sött“ [zatvára oči a sladko spí]. Je to čierny humor aj výčitka: keď je niekto starý a unavený, kto sa ešte stará o jeho topánky?

Potom sa pohľad presunie na čas a smrť. O sto rokov už dnešný občan nebude na svojom mieste, niekto iný obsadí jeho stoličku a on nebude cítiť ani dážď, ani slnko, lebo bude v tmavom hrobe. Rozprávač tvrdí, že ho noci nezaujímajú, ak si môže „ha mitt ansikte kvar / dolt i min älsklings hår“ [zachovať svoju tvár / ukrytú vo vlasoch svojej milovanej]. Hneď nato sa nazve „en tvivelaktig figur“ [pochybnou postavou], ktorá vraj za veľa nestojí, zatiaľ čo smrť číha za rohom a vezme si ho, keď bude chcieť. Záver je zámerne krutý a trochu absurdný: ľudia chodia v deravých topánkach, až kým neprestanú chodiť, a diabol v pekle sa na tom dobre zasmeje.

Have you ever felt like the world is a bit unfair? In "Somliga Går Med Trasiga Skor," which means "Some People Walk in Torn Shoes," Swedish artist Cornelis Vreeswijk paints a picture of a tough and unjust world. He wonders why some people are poor, sarcastically suggesting that maybe God is just asleep and doesn't care. The song has a dark, philosophical mood, reminding us that life is short and death is always waiting around the corner. It's a powerful look at social inequality and the feeling that life can be a struggle.

But don't worry, it's not all doom and gloom! Amidst all the cynical thoughts about God, death, and a laughing devil, the singer reveals what truly matters to him. He finds his own meaning and comfort not in big ideas, but in a simple, beautiful moment: hiding his face in his lover's hair. This one act of love is his personal heaven, a warm shelter from the cold, indifferent world he describes. The song teaches us that even when life seems bleak, we can find our own small pockets of happiness and meaning in the people we love.

Cornelis Vreeswijk, Rootsi ja Madalmaade taustaga artist, alustab väga lihtsa, kuid terava pildiga: „Somliga går med trasiga skor“ [mõned inimesed käivad katkiste kingadega]. Seejärel küsib ta otse: „Säg, vad beror det på?“ [ütle, millest see tuleb?]. Taevas elav jumal-isaku kuju ei sekku, vaid „blundar och sover sött“ [sulgeb silmad ja magab magusasti]. Natuke naljakas, natuke süüdistav laul küsib, kes ikka hoolib katkistest kingadest, kui inimene on vana ja väsinud. Vastus ei tule taevast, vaid jääb ebamugavalt õhku rippuma.

Edasi muutub pilt veel süngemaks: sajandi pärast ei ole praegust kodanikku enam kohal, keegi teine on tema tooli võtnud ning tema ise ei tunne enam vihma ega päikest, sest on pimedas hauas. Ometi ei hooli laulja ööde möödumisest, kui ta saab hoida oma nägu armsama juustes. Ta nimetab end „en tvivelaktig figur“ [kahtlaseks tegelaseks], kes ei kõlba justkui millekski, samal ajal kui surm varitseb nurga taga ja võtab ta siis, kui tahab. Lõpus jõuab katkiste kingadega inimene kõndimise lõpetamiseni ning põrgus elav kurat saab selle üle naerda. See on kuiv, musta huumoriga mõtisklus vaesusest, surmast, jumala vaikimisest ja ühest väga konkreetsest lohutusest: armastatu juustest, mille varju saab oma näo peita.

„Somliga Går Med Trasiga Skor“ („Kai kurie vaikšto su suplyšusiais batais“) Cornelis Vreeswijk dainoje kalbama apie žmones, kurie vargsta, o pasaulis į tai žiūri beveik abejingai. Eilutė „Somliga går med trasiga skor“ [Kai kurie vaikšto su suplyšusiais batais] skamba paprastai, tačiau kartojama ji tampa kaltinimu: kodėl vieni turi gyventi su tuo, kas sulūžę, ir kam tai rūpi? Dainininkas net kreipiasi į danguje gyvenantį Dievą, kuris galbūt „blundar och sover sött“ [užsimerkia ir saldžiai miega]. Tai kandus, net juokingai šiurkštus vaizdas, nes Dievas čia atrodo ne kaip pagalbininkas, o kaip tas, kuris nieko nedaro.

Toliau daina nuo visuomenės rūpesčių pereina prie mirties. Po šimto metų žmogaus kėdę jau bus užėmęs kitas, o pats žmogus nebepajus nei lietaus, nei saulės, nes gulės tamsiame kape. Vis dėlto pasakotojui dar svarbu viena labai žemiška artumo akimirka: „Bara jag får ha mitt ansikte kvar / Dolt i min älsklings hår“ [Tik kad galėčiau likti su savo veidu, paslėptu mylimosios plaukuose]. Jis vadina save „tvivelaktig figur“ [abejotinu tipu] ir pripažįsta, kad mirtis gali jį pasiimti kada panorėjusi. Pabaigoje velnias pragare juokiasi iš tų, kurie vaikšto su suplyšusiais batais tol, kol visai nustoja vaikščioti. Šis vaizdas niūrus, bet dainos kalbėjimas tiesus, sarkastiškas ir labai žmogiškas.

„Somliga går med trasiga skor“ znamená „Někteří chodí v rozbitých botách“. Cornelis Vreeswijk, umělec ze Švédska a Nizozemska, tu začíná obyčejným, ale silným obrazem lidí, kteří mají boty tak opotřebované, že se v nich sotva dá chodit. Ptá se: „Säg, vad beror det på?“ [Řekni, čím to je?] Odpověď z nebe nepřichází. Bůh podle textu „Blundar och sover sött“ [Zavírá oči a sladce spí], zatímco staří a unavení lidé dál žijí s tím, co mají. Je v tom sarkasmus: pokud se Bůh dívá jinam, kdo se o ty boty postará?

Píseň pak přeskakuje od rozbitých bot ke konečnosti života. Za sto let už dnešní občan nebude na svém místě, někdo jiný zabere jeho židli a on sám nebude cítit ani déšť, ani slunce, protože bude „ner i din mörka grav“ [dole ve svém temném hrobě]. Vypravěč tvrdí, že mu na plynutí dnů ani nocí nezáleží, pokud si může schovat tvář do vlasů své milované. Zároveň o sobě říká: „Jag är en tvivelaktig figur“ [Jsem pochybná postava], a smrt podle něj číhá za rohem a vezme si ho, kdykoli chce. Na konci se rozbité boty objevují znovu, až jejich majitelé přestanou chodit, zatímco ďábel se tomu v pekle dobře zasměje. Je to černý, místy skoro drzý humor o chudobě, stárnutí, lhostejnosti a malém úkrytu, který může nabídnout láska.

Cornelis Vreeswijk dziesmā “Somliga Går Med Trasiga Skor” jeb “Daži staigā ar saplēstiem apaviem” sāk ar vienkāršu, bet neērtu jautājumu: “Somliga går med trasiga skor” [Daži staigā ar saplēstiem apaviem]. Kāpēc tā notiek? Dziesmas stāstītājs jautā Dievam, kurš debesīs “blundar och sover sött” [aizver acis un saldi guļ], vai viņam tiešām ir pieņemami cilvēku trūkums un ciešanas. Šeit ir gan rūgtums, gan melns humors: kas gan rūpējas par vecām kurpēm, ja cilvēks jau ir “gammal och trött” [vecs un noguris]?

Pēc tam dziesma kļūst plašāka un drūmāka. Laiks iet pats savu ceļu, un pēc simts gadiem cits cilvēks būs ieņēmis tavu vietu, kamēr tu vairs nejutīsi ne lietu, ne sauli, tikai gulēsi tumšā kapā. Tomēr stāstītājam ir viena maza, ļoti konkrēta vēlēšanās: saglabāt savu seju, paslēptu mīļotās matos. Viņš sevi sauc par “en tvivelaktig figur” [šaubīgu tipu], atzīst, ka nav īpaši derīgs, un saka, ka nāve aiz stūra var viņu paņemt, kad vien vēlas. Noslēgumā saplēstie apavi turpina savu ceļu, līdz cilvēks vairs nestaigā, bet ellē dzīvojošais velns par to smejas. Tas ir ass un reizē dīvaini smieklīgs skats uz nabadzību, nāvi, Dieva klusēšanu un vienīgo tuvumu, ko stāstītājs vēl grib paturēt.

V pesmi »Somliga Går Med Trasiga Skor« Cornelis Vreeswijk začne z zelo preprosto, a neprijetno podobo: »Somliga går med trasiga skor« [Nekateri hodijo s strganimi čevlji]. Nato se sprašuje, zakaj je tako, in vprašanje obrne proti Bogu, ki »blundar och sover sött« [miži in sladko spi]. To ni mirna verska tolažba, ampak precej zajedljiv pogled na svet, v katerem se nihče ne zmeni niti za človeka s slabimi čevlji. Pesem potem preskoči sto let naprej: ljudje umrejo, nekdo drug zasede njihov stol, pokojni pa ne čuti več ne dežja ne sonca. Ta del je hkrati mračen in skoraj suho šaljiv, ker govori o smrti brez olepševanja.

Pripovedovalec se ne razglaša za junaka. Pravi: »Jag är en tvivelaktig figur« [Sem sumljiv oziroma dvomljiv tip] in »Duger ej mycket till« [Nisem za kaj prida]. Smrt čaka za vogalom in ga bo vzela, kadar bo hotela, vendar si želi vsaj nekaj zelo osebnega: »Bara jag får ha mitt ansikte kvar / Dolt i min älsklings hår« [Samo da lahko obdržim svoj obraz, skrit v laseh svoje ljubljene]. Na koncu se vrnejo strgani čevlji, le da ljudje hodijo v njih, »tills de har slutat gå« [dokler ne nehajo hoditi]. In potem se še hudič v peklu nasmeji. Pesem je zato mešanica družbene kritike, črnega humorja in nežnega trenutka bližine, brez obljube, da bo svet pravičen.

„Somliga går med trasiga skor” [Neki hodaju u poderanim cipelama] počinje jednostavnom, gotovo dječjom slikom, ali pitanje odmah postaje ozbiljno: „Säg, vad beror det på?” [Reci, o čemu to ovisi?]. Pjesma se zatim obraća Bogu koji možda dopušta takvu nepravdu, dok „blundar och sover sött” [zatvara oči i slatko spava]. Pomalo je smiješno, a još više zajedljivo pitati tko će se brinuti za poderane cipele kad je čovjek star i umoran. Cipele ovdje nisu samo obuća. One pripadaju ljudima koji nastavljaju hodati unatoč siromaštvu, umoru i osjećaju da ih nitko ne primjećuje.

Pripovjedač zatim razmišlja o prolaznosti: za sto godina građani više neće biti tu, netko drugi zauzet će njihovu stolicu, a mrtvi neće osjećati ni kišu ni sunce. Ipak, njemu je važno sačuvati vlastito lice skriveno u kosi voljene osobe: „Bara jag får ha mitt ansikte kvar / Dolt i min älsklings hår” [Samo da mogu zadržati svoje lice / skriveno u kosi svoje voljene]. To je nježan trenutak usred vrlo mračnih misli. On sebe naziva „en tvivelaktig figur” [sumnjivom, nepouzdanom osobom], kaže da iza ugla vreba smrt i na kraju se vraća poderanim cipelama. Hodanje traje sve dok čovjek više ne može hodati, a tada se vrag iz pakla dobro nasmije. Cornelis Vreeswijk, umjetnik povezan sa Švedskom i Nizozemskom, ovdje spaja društvenu nepravdu, crni humor, ljubav i smrtnost u pjesmu koja zvuči jednostavno, ali ne štedi ni Boga ni čovjeka.

Dans « Somliga Går Med Trasiga Skor » (« Certains marchent avec des chaussures trouées »), Cornelis Vreeswijk commence par une image très concrète : des personnes avancent avec des chaussures abîmées, et personne ne semble vraiment s’en soucier. La question « Säg, vad beror det på? » (« Dis-moi, à quoi cela est-il dû ? ») reste sans réponse. Même Dieu, « Gud fader som i himmelen bor » (« Dieu le Père qui habite au ciel »), est décrit comme quelqu’un qui « Blundar och sover sött » (« ferme les yeux et dort paisiblement »). C’est une remarque drôle par sa franchise, mais aussi une accusation : pendant que certains souffrent, le ciel garde les yeux fermés.

Puis la chanson regarde la mort en face, sans grands discours. Dans cent ans, les citoyens ne seront plus là, quelqu’un d’autre aura pris leur place, et eux ne sentiront « varken regn eller sol » (« ni la pluie ni le soleil ») dans leur tombe sombre. Le narrateur dit qu’il se moque du passage des nuits, à condition de garder son visage caché dans les cheveux de la personne qu’il aime. Il se décrit pourtant comme « en tvivelaktig figur » (« un personnage douteux »), tandis que la mort attend derrière un coin et le prendra quand elle voudra. La dernière image est particulièrement mordante : certains marchent avec leurs chaussures trouées jusqu’à ne plus pouvoir marcher, et le diable, en enfer, « får sig ett gott skratt » (« rit de bon cœur »).

I “Somliga Går Med Trasiga Skor” synger Cornelis Vreeswijk, en svensk-nederlandsk kunstner, om mennesker, der går rundt i slidte sko, mens ingen rigtig tager ansvar for deres situation. Omkvædet spørger: “Somliga går med trasiga skor” [Nogle går med hullede eller ødelagte sko] og “Säg, vad beror det på?” [Sig, hvad skyldes det?]. Gud beskrives som en far i himlen, der måske vil have det sådan, men også som en, der “Blundar och sover sött” [lukker øjnene og sover sødt]. Det er en tør og ret skarp måde at spørge på: Hvem passer egentlig på de mennesker, der ikke har meget?

Sangen bliver mere personlig og mørkere. Om hundrede år er borgeren væk, en anden har taget hans stol, og i graven mærker han hverken regn eller sol. Fortælleren siger “Jag bryr mig inte ett spår” [Jeg er slet ikke ligeglad? Nej, udtrykket betyder: Jeg er ikke det mindste bekymret] om nætterne, så længe hans ansigt kan være skjult i den elskedes hår. Han kalder sig selv “en tvivelaktig figur” [en tvivlsom type], og “Bakom ett hörn står döden på lur” [Bag et hjørne lurer døden]. Til sidst går de med de ødelagte sko, indtil de ikke kan gå længere, mens Djævelen får sig et godt grin. Det er både sort humor og en bitter tanke om fattigdom, forgængelighed og den lille trøst, man kan finde tæt på et andet menneske.

В этой песне Корнелис Вреесвейк начинает с простого, почти детского вопроса: «Somliga går med trasiga skor» [Некоторые ходят в рваных ботинках]. Почему так происходит? Ответ звучит горько и насмешливо: Бог на небесах, возможно, сам этого хочет, а потом «blundar och sover sött» [закрывает глаза и сладко спит]. Рваная обувь здесь становится знаком человеческой беды, на которую никто не спешит обратить внимание. Даже старость не приносит особого сочувствия: «Vem bryr sig om ett par trasiga skor / När man är gammal och trött?» [Кому какое дело до пары рваных ботинок, когда человек стар и устал?]

Дальше песня смотрит на жизнь с чёрным юмором. Дни идут как хотят, а через сто лет нынешнего гражданина уже не будет, и кто-то другой займёт его стул. «Du känner varken regn eller sol» [Ты больше не чувствуешь ни дождя, ни солнца] означает, что в могиле человеку уже всё равно, что происходит снаружи. Но герой всё же держится за одну нежную вещь: он хочет сохранить лицо, спрятанное в волосах любимой. При этом он честно называет себя «en tvivelaktig figur» [сомнительным типом] и знает, что смерть подстерегает за углом: «Han tar mig när han vill» [Он заберёт меня, когда захочет]. Финал возвращает нас к рваным ботинкам: люди идут в них, пока совсем не перестают идти, а дьявол в аду смеётся. Получается едкая песня о бедности, равнодушии и смерти, где ласка любимого человека оказывается почти единственным убежищем.

Cornelis Vreeswijk dala egy egyszerű, mégis csípős képpel indul: „Somliga går med trasiga skor” [Némelyek lyukas, elnyűtt cipőben járnak]. A kérdés rögtön felhangzik: „Säg, vad beror det på?” [Mondd, mi az oka?] A dal beszélője az égben lakó Atyához fordul, de az istenkép itt nem különösebben megnyugtató: „Blundar och sover sött” [Behunyja a szemét, és édesen alszik]. Amíg egyesek tönkrement cipőben járnak, odafent senki sem siet megoldani a helyzetet. A kép egyszerre szomorú és fekete humorú, főleg amikor a végén az ördög nevet azon, hogy az emberek addig járnak rongyos cipőben, „Tills de har slutat gå” [amíg már járni sem tudnak].

A dal közben az idő múlásával és a halállal is vállvonogatva néz szembe. Száz év múlva az ember széke már valaki másé, ő pedig nem érzi sem az esőt, sem a napot a sötét sírban. A beszélő azt mondja: „Bara jag får ha mitt ansikte kvar / Dolt i min älsklings hår” [Csak az arcom maradjon meg, elrejtve a kedvesem hajában]. Ez a dal legszebb, legszemélyesebb menedéke a közönyös világgal szemben. Rögtön utána azonban magát „en tvivelaktig figur” [kétes alaknak] nevezi, és hozzáteszi, hogy a halál egy sarok mögött les rá, és akkor viszi el, amikor akarja. A hang egyszerre fanyar, szerelmes és kíméletlenül őszinte: a világ igazságtalanságát nem magyarázza meg, csak megmutatja, aztán egy elég sötét viccel még odaszúr neki.

Em “Somliga Går Med Trasiga Skor”, Cornelis Vreeswijk, artista ligado à Suécia e aos Países Baixos, começa com uma imagem simples e difícil de esquecer: “Somliga går med trasiga skor” [Alguns andam com sapatos rasgados]. A canção pergunta por que isso acontece e provoca Deus, que estaria no céu, dormindo enquanto as pessoas seguem com suas necessidades. O tom é irônico e direto: de que adianta se importar com um par de sapatos velhos quando se está “gammal och trött” [velho e cansado]? Os sapatos viram o sinal mais concreto de uma vida deixada de lado.

Depois, a letra olha para a morte e para o tempo com um humor bem escuro. Daqui a cem anos, diz o narrador, outro cidadão ocupará sua cadeira, enquanto ele não sentirá mais chuva nem sol, enterrado na escuridão. Ainda assim, há uma pequena coisa que importa: “Bara jag får ha mitt ansikte kvar / Dolt i min älsklings hår” [Só preciso continuar com meu rosto / escondido no cabelo da minha amada]. Ele se chama de “en tvivelaktig figur” [uma figura duvidosa], admite que não serve para muita coisa e imagina a morte esperando atrás de uma esquina. No fim, quem anda de sapatos rasgados continua assim até parar de andar, enquanto o diabo dá uma boa risada. É uma canção amarga, engraçada e sem rodeios, que mistura pobreza, desejo, indiferença divina e a certeza de que a morte não precisa marcar hora.

U pesmi „Somliga Går Med Trasiga Skor“, Cornelis Vreeswijk, umetnik povezan sa Švedskom i Holandijom, govori o ljudima koji žive u oskudici i hodaju u „trasiga skor“ [pocepanoj obući]. Pitanje „Säg, vad beror det på?“ [Reci, zbog čega je to tako?] ostaje bez utešnog odgovora. Bog Otac na nebu možda „blundar och sover sött“ [žmuri i slatko spava], dok se neko pita ko će uopšte brinuti o čoveku sa pocepanim cipelama kada ostari i umori se. Ton je istovremeno tužan i zajedljiv: ako se i na nebu spava, ko onda pazi na one koji nemaju ni pristojne cipele?

Kasnije pesma prelazi sa siromaštva na prolaznost. Građaninu za sto godina neće ostati ni stolica ni svest o kiši i suncu, već samo „din mörka grav“ [tvoj mračni grob]. Pripovedač kaže da ga noći ne zanimaju, sve dok može da sakrije lice u kosi voljene osobe. Ipak, sebe naziva „en tvivelaktig figur“ [sumnjivom figurom], nekim ko „duger ej mycket till“ [nije naročito ni za šta], dok Smrt čeka iza ugla i uzima ga kada poželi. Završetak je posebno crn i podrugljiv: ljudi hodaju u pocepanim cipelama sve dok više ne mogu da hodaju, a đavo se tada dobro nasmeje. To je pesma koja istovremeno pita ko je odgovoran za tuđu bedu i sleže ramenima pred činjenicom da će sve jednom proći.

Cornelis Vreeswijks „Somliga Går Med Trasiga Skor“ („Manche gehen mit kaputten Schuhen“) beginnt mit einer einfachen, starken Frage: „Säg, vad beror det på?“ („Sag, woran liegt das?“). Menschen laufen mit zerrissenen Schuhen herum, während „Gud fader som i himmelen bor“ („Vater Gott, der im Himmel wohnt“) angeblich die Augen schließt und schläft. Die Zeile „Vem bryr sig om ett par trasiga skor“ („Wen kümmert schon ein Paar kaputte Schuhe?“) klingt bitter und zugleich fast spöttisch. Ein Paar Schuhe wird hier zum Zeichen dafür, dass jemand durchs Leben geht, ohne dass sich jemand darum kümmert.

Danach wird der Blick noch größer und zugleich persönlicher. In hundert Jahren ist der Bürger nicht mehr da, jemand anderes sitzt auf seinem Stuhl, und im Grab spürt er weder Regen noch Sonne. Der Erzähler behauptet, die Nächte seien ihm egal, solange er sein Gesicht „dolt i min älsklings hår“ („verborgen im Haar meiner Geliebten“) behalten darf. Doch er nennt sich selbst „en tvivelaktig figur“ („eine zweifelhafte Gestalt“) und weiß: Hinter einer Ecke wartet der Tod, wann immer er ihn holen will. Am Ende gehen manche Menschen in ihren kaputten Schuhen, „tills de har slutat gå“ („bis sie aufgehört haben zu gehen“), während der Teufel darüber lacht. Das ist ein ziemlich schwarzer Witz, aber gerade deshalb bleibt das Lied im Kopf: Es stellt Gleichgültigkeit, Liebe, Sterblichkeit und soziale Not nebeneinander, ohne eine tröstliche Antwort zu liefern.

Cornelis Vreeswijkin laulu alkaa yksinkertaisesta ja terävästä kysymyksestä: ”Somliga går med trasiga skor” [Jotkut kulkevat rikkinäisissä kengissä]. Miksi jotkut joutuvat elämään näin? Kertoja kysyy, haluaako taivaassa asuva Jumala tämän olevan niin, vai nukkuuko hän vain suloisesti silmät kiinni. Ajatus on yhtä aikaa surullinen ja vähän ivallinen: ”Vem bryr sig om ett par trasiga skor” [Kuka välittää yhdestä kenkäparista], kun ihminen on vanha ja väsynyt?

Sitten katse siirtyy kengistä aikaan ja kuolemaan. Sadankin vuoden kuluttua joku toinen istuu kansalaisen paikalla, eikä alkuperäinen ihminen tiedä siitä mitään, koska hän on jo pimeässä haudassa, tuntematta sadetta tai aurinkoa. Silti kertoja löytää yhden asian, josta hän välittää: ”Bara jag får ha mitt ansikte kvar / Dolt i min älsklings hår” [Kunhan saan pitää kasvoni piilossa rakkaani hiuksissa]. Se on pieni, läheinen vastapaino kuoleman väijytykselle. Kertoja myöntää olevansa ”en tvivelaktig figur” [epäilyttävä hahmo], josta ei muka ole paljoon, ja sanoo kuoleman odottavan kulman takana. Lopussa rikkinäiset kengät kuluvat, kunnes kulkija lakkaa kävelemästä, ja helvetin paholainen saa siitä hyvän naurun. Aika hurjan synkkä vitsi, mutta juuri siksi laulu tuntuu niin suorasukaiselta.

În „Somliga Går Med Trasiga Skor” [Unii umblă cu pantofi rupți], Cornelis Vreeswijk, artist suedez și neerlandez, pornește de la o imagine simplă și greu de uitat: unii oameni merg mai departe cu încălțămintea ruptă, iar cântecul întreabă direct de ce. Răspunsul nu vine de la Dumnezeu. „Gud fader som i himmelen bor” [Tatăl Dumnezeu, care locuiește în cer] pare să doarmă și să nu se preocupe de „ett par trasiga skor” [o pereche de pantofi rupți]. E o ironie amară: dacă până și Dumnezeu închide ochii, cine mai are grijă de omul obosit?

Apoi, cântecul mută privirea de la sărăcie la moarte și la uitare. Peste o sută de ani, cetățeanul nu va mai fi acolo, altcineva îi va ocupa scaunul, iar el nu va mai simți nici ploaia, nici soarele. Naratorul nu pretinde că este un erou: „Jag är en tvivelaktig figur” [Sunt un personaj îndoielnic], iar moartea îl așteaptă după colț și îl poate lua oricând. Totuși, există un mic adăpost tandru: să-și păstreze chipul ascuns în părul persoanei iubite. Finalul revine la pantofii rupți, purtați până când omul nu mai poate merge, în timp ce diavolul râde în iad. E un cântec cu umor negru, foarte direct, în care o pereche de pantofi spune mai multe despre lumea nedreaptă decât orice discurs.